Absence problému jako problém?

V poslední době si ve virtuálním i reálném prostoru všímám jedné věci...

...velmi viditelné je to v rámci rodinného systému a především pak ve vztahu k dětem. "Nejenže máme tendence porovnávat, ale jako by to bylo málo, ještě navíc máme potřebu řešit a vidět problém tam, kde není a nikdy ani nebyl." Zkoumáme věci horem spodem. Máme pocit (a jsme k tomu ostatně z mnoha stran vedeni), že klid, pohoda, souznění, láska, prosté bytí v přítomném okamžiku jsou snad něčím nenormálním. Máme pocit, že se neustále MUSÍME o něco snažit, něco si zasloužit, bojovat... 

Psychosomatika jako trend

Lidé se dnes stále více zajímají o psychosomatický náhled a souvislosti v rámci opakujících se situací, vztahových problémů či zdraví. Častěji a častěji se setkáváme s komplexnějším vnímáním individuality jednotlivce a zaměřováním se nikoliv na potlačování symptomů, ale na hledání skutečné příčiny. Pojmy jako rovnováha, napojení, celostní přístup, psychosomatika apod. se tak postupně (zdá se) dostávají do prostoru, který byl ještě poměrně nedávno dost jednostranně orientovaný a považovaný za jediný a ten správný - vševědoucí. 

Postupná transformace je krásná věc, jenže mám občas tak trochu pocit, že jen malá část jedinců dokáže z trendů nezblbnout. Jen málo lidí si dokáže uvědomit, že někdy trend vlastně není vůbec trend (ale spíš se to zrovna někomu hodí do krámu, a proto se o tom najednou všude mluví), ale je to život, láska, Bůh. Mnoho trendů je ve skutečnosti naší přirozenou schopností (např. samoúzdravné mechanismy, napojení na sebe sama, otěhotnění navzdory neplodnosti,...), na které jsme tak trochu pozapomněli. 

Jakmile je něco moderní/cool, někdy to má tak nějak tendenci sklouzávat do extrémů a potírání individuality jednotlivce. Všimněte si, jak se s přicházejícími trendy vždy z ničeho nic vynoří univerzální rady, návody a služby "rozdávané všem" jako na běžícím páse, a to bez ohledu právě na individualitu každého jednoho z nás. Tyto přístupy často vycházejí z nepochopení a dotýkají se spíše povrchu, než-li skutečné podstaty a hloubky. 

Lidé jsou zvyklí mít všechno a hned a mnohdy nechtějí čekat, vlastně ani nemají zájem pracovat sami na sobě, často chtějí prostě jen výsledky - značka rychle, univerzálně a bez růstových bolestí. Mnohdy se pak (protože univerzální rady a návody na štěstí a bytí v rovnováze prostě neexistují) původní myšlenka a přidaná hodnota vytrácí. JE TO O UCHOPENÍ.

 Vždycky je to o uchopení a především vnitřních změnách a ty za nás nikdo jiný neudělá. 

Aby se něco v našem životě změnilo, musíme sami nejprve něco změnit. No a to už je, panečku, výzva! "Chci změnu, tak musím něco změnit." 

Když hledáme chyby tam, kde je soulad, rovnováha a láska

Jeden příklad za všechny:

"...neříkám, že je to problém. Jenom jestli někdo neví, proč si dítě nic nechce pojmenovat."

Máte dojem, že maminka je u sebe ve svém středu? Nebo Vám přijde, že je to tak trochu protimluv?

Maminka v tomto konkrétním případě měla potřebu řešit a zkoumat horem dolem (věnovat energii, čas, pozornost) to, proč si jedno z dětí hračky pojmenovává a to druhé nikoliv. To dítě, které si odmítalo hračky pojmenovávat jí přišlo takové... zvláštní. Nechápala, proč tak nečiní, začala to vnímat jako něco nenormálního či špatného, začala pochybovat. Všimněte si, že toto děláme velmi často - jakmile někdo nemá něco stejně jako my, najednou zbystříme, mnohdy začínáme pochybovat, jsme podezřívaví či rovnou začneme hledat chybu u sebe nebo u toho druhého, protože: přece když to máme každý jinak, tak v jednom z nás musí být zákonitě chyba. 

Moje reakce:

"Zřejmě Vás má odpověď neuspokojí, ale pravdou je, že každé dítě je jiné... a pokud je mu dovoleno prostě jenom být samo sebou v té nejčistější podobě a pravdě, tak je to pro něj skvělé. Nevidím zde tedy prostor pro radu - všechno je v rovnováze a tak, jak má být."

My dospělí máme tendence hledat problémy, hledat rady velmi často tam, kde nejsou. Právě jenom proto, že jedno dítě má něco tak a druhé jinak. Porovnáváme a vím, že někdy je těžké to nečinit (zase - jsme k tomu vedeni), ale neměli bychom. Pokud není někde nějaká patologie nebo nejsou náznaky vychýlení dítěte z rovnováhy, od napojení na sebe sama - není proč zasahovat. 

Víte, my lidé někdy slovům dáváme přílišný důraz a přitom vůbec nevnímáme, co je za nimi. Nevnímáme emoce, intuici, nejsme schopni být v přítomném okamžiku, jsme stále v mysli. No a mysl ráda věří představám a skvěle umí vytvářet nejrůznější příběhy a scénáře, a to dokonce tak věrohodně, že je kolikrát začneme žít. Ano - až tak je to snadné... 

Upřímně? Pokud chcete jít k podstatě a myslíte to sami se sebou vážně - nelze jít přes univerzální rady. To, co dělá šťastného jednoho, nemusí naplňovat druhého. Každý jsme jedinečný, stejně jako naše životní cesta. Co nás však do jednoho spojuje je fakt, že všichni máme možnost volby a všichni můžeme být tvůrci svých životů a znovunapojit se na sebe sama, na svůj střed.

Na závěr: