"Umím" versus "neumím"
Před pár dny jedna malá holčička (2,5 roku) neustále opakovala jednu a tu samou větu: "Já umím." Ať se pustila do čehokoliv (chůze do schodů, malování či krájení ovoce), její věta začínala pokaždé stejně.
V ten moment mi došlo, že to není jen "umím" a "neumím", ale také např.:
- zvládnu x nezvládnu
- vím x nevím
Víte, malé děti nezatížené programy a přesvědčeními druhých, děti jsoucí u sebe - to jest neomezená studnice, díky které si my dospělí můžeme zas a znova uvědomovat si a zvědomovat si, tedy i následně implementovat do života. Chvíle s malými dětmi mohou být velmi inspirativní a mohou nás zase o kousek přiblížit k sobě samým.
* V případě, že nejednáme z pozice ega; pakliže dokážeme být pozorovateli bez potřeby něco nebo někoho řídit.
Pravdou je, že dokážete cokoliv! A to, že o sobě občas zapochybujete? To je lidské. V takových chvílích je úžasné, pokud máte někoho, kdo ve Vás věří, někoho kdo ví, a jen Vám připomene, že to zvládnete a jste skvělí. Může to být kdokoliv - rodiče, sourozenec, přítel, učitel,... PROTOŽE - Vy to zvládnete a jste skvělí! Vlastně, z mých zkušeností, jde jen o to nepodlehnout síle slova a nerozvíjet hned první myšlenku, kterou nám mysl nabídne.
TIP:
Přijde mi to jako v matematice.
Když se setkáme s novým učivem - je to prostě nové učivo. Čeho jsem si všimla je to, že velmi často se při setkání s novým učivem necháme pohltit tím, že je to něco nového a tudíž přeci nemůžeme vědět a často v takových chvílích v sobě řešíme, že neznáme výsledek. Často se ocitáme v hlavě. To je ten moment, kdy často slýchám z úst druhých nevím, neumím, nezvládnu, to jsme se ještě neučili,... Je to stav, kdy jsem přišla na startovní čáru a hlava už řeší čáru cílovou. Odběhnout si do budoucnosti, někdy i do minulosti je v takových chvílích poměrně snadné a hodně lidí to dělá. Pokud k tomuto však dojde (jakože z počátku se těmto programům a výmyslům hlavy vyhne asi jen málokdo), je třeba mít na paměti, že jediné, co existuje je přítomný okamžik - tedy TADY A TEĎ.
"A víte, co?"
Praxe mi ukázala a neustále ukazuje, že v drtivé většině případů (vlastně si nejsem vědoma jednoho jediného, že by to bylo jinak) člověk příklad vypočítá sám.
Jako důležité, při setkání se s novým učivem, vnímám:
1) dopřát si dostatek času (i když přijde z hlavy "nevím", nebudu tomu věnovat pozornost či můžu zaměnit za: "v tento okamžik sice nevím jak, ale zvládnu to" a hlavně - věnuji pozornost zadání příkladu aneb "co po mně chtějí". Někdy stačí si přečíst zadání 2krát, jindy desetkrát. Je to fuk.
2) přijde mi nějaká myšlenka, no tak ji prostě "hodím z hlavy na papír"
3) jsem u prvního kroku
4) převedu si první krok do formy, která je mi blízká
5) najednou uvidím druhý krok
6) udělám krok k druhému kroku a najednou se mi otevírá další krok
7) uskutečním třetí krok a...
8) zjišťuji, že mám výsledek příkladu
V životě je to jako v matematice a v matematice je to jako v životě...